Čína gurmánská – 2. díl

Pokračování naší exkurze do světa barev, vůní a chutí začne opět na vodě. Začala na ní totiž naše cesta do vnitrozemí Čínské lidové republiky.

 

Snídaně mnoha kontinentů

Před ní jsme se ještě posílili vydatnou snídaní v obří hotelové restauraci s výdejními místy rozdělenými do několika sekcí podle stylu kuchyně – asijské, americké, australské, pacifické a rovněž evropské. Nakouknul jsem do všech a nakonec jsem si vybral americkou. Ne kvůli jídlu, ale kvůli obsluze. Za pultem totiž stál u sporáku kuchtík jak z pohádky: bílý rondon, vysoká bílá čepice, asi tak 150 kilo živé váhy a asi tak o dvě hlavy vyšší než já. Z tváře, černé jak vix, se na mě smály dvě řady bělobou zářících zubů: „Co si dáš? Ha, ha, ha…“ „Slaninu s vejci, prosím.“ Na pánvi zasyčely dva plátky slaniny. „Kolik vajec? Ha, ha, ha…“ „Dvě.“ Slaninu zalily bílky a žloutky. „Jak to chceš? Ha, ha, ha…“ „Ne moc propečené, žloutek polosyrový.“ „Jak si přeješ. Ha, ha ha…“ Po pár minutách jsem si s úsměvem od ucha k uchu přinesl ke stolu malý poklad, který mi záviděli úplně všichni. Včetně našeho čínského průvodce.

 

Místo kolejí voda

Po snídani jsme sjeli výtahem do nejspodnějšího patra našeho hotelu. Přímo pod ním jsme na vodním nádraží (mělo několik nástupišť, asi jako Masarykovo nádraží v Praze, jen místo kolejí šplouchala voda) nastoupili na loď, připomínající tak trochu benátské „autobusy“ v Canale Grande.  Pravda, byla trochu větší a z bezpečnostních důvodů kompletně uzavřená.

Skvělou náladu z očekávaných zážitků nám nezkazilo ani uplakané počasí, ani mlha, povalující se nad Perlovým zálivem a ústím Perlové řeky. Právě proti jejímu toku jsme pod mostem Smíření – taková čínská obdoba Zlaté brány – vpluli do srdce provincie Kuang-tung (v českém přepisu Kanton) a do jejího hlavního města Guangzhou (Guangžu).

 

Tak trochu jinak komunistická Čína

Po několikahodinové cestě kolem nekonečných přístavišť, rybářských mol a lodí nejrůznějších rozměrů jsme dorazili na místo. Naše výstupní zastávka. Nezbytná celní a pasová kontrola nám připomněla staré časy rozděleného světa. Vlastně proč staré? Jen ta hranice rozdělení se posunula někam jinam. Kontrolu jsme přežili bez úhony a s trochu staženými půlkami a velkou porcí zvědavosti jsme vkročili do komunistické Číny. Tak trochu jinak komunistické, než jsme si vybavovali ve vzpomínkách naše středoevropské zkušenosti se socialismem a komunismem. Nechci se zabývat politikou, ale nelze se tomuto detailu vyhnout, zejména v návaznosti na drobné i výraznější příhody, které nás v nejbližších několika dnech potkají.

Prvním zážitkem byla jízda z říčního přístavu do hlavního města provincie. Jeli jsme několika osobními auty a já vyfasoval sólo jízdu s řidičem, který vládl pouze rodnou řečí. Moc jsme si nepokecali. Cestou mě překvapilo docela velké množství osobních aut světoznámých značek, zejména německých. Jak jsem se později dozvěděl, tato auta neměla s originály nic společného. Kromě podoby. Byly to dokonalé kopie. S průmyslovými právy si tady nikdo nedělá žádné starosti. Prostě koupí a nechají dovézt vybraný typ auta, rozeberou jej do posledního šroubku, detailně zkopírují, postaví fabriku a chrlí jeden fejk za druhým.

Zajímavá byla také navigace, kterou řidič v poměrně nepřehledném několikamilionovém městě používal. Hlas byl ženský a neustále jej „péroval“. Z mého auta by tento přístroj letěl zavřeným oknem. Zlatý Pavel Liška.

 

Blíže nespecifikovaný pták a slivovice – je čas večere

Bylo neuvěřitelné, jak rychle náš transportní den uběhl. Je čas večeře. V našem hotelu se nevaří, tak vyrážíme do většího. Cestou potkáváme první, zdaleka ne poslední, čínskou trojku. K hotelu jsme dorazili už za tmy, ale cesta stála za to. Zaparkované luxusní atrapy naznačily, že zde večeří nejen minivýprava z Moravy, ale i několik místních celebrit. Abychom nezapomněli, kde jsme, připomněla se nám zářícími světelnými efekty v rudé a žluté a zářícími hvězdami okolo hotelu, před jehož baldachýnovým vchodem byly zaparkovány pravé ameriky – veteráni. Velká móda. Samotná vstupní hala samozřejmě také v duchu pompéznosti, lesku a zářivých barev. Ovšem liduprázdná. Asi to není hotel, kam si běžná Číňan odskočí na večeři před sledováním večerního televizního programu. Ten jediný člověk na obrázku je náš čínský průvodce Johny.

 

Z této večeře si toho mnoho nepamatuji a nebylo to slivovicí, kterou jsme před každým jídlem konzumovali v rámci prevence proti případným žaludečním, či střevním potížím. Zaujala mě jen obří porce nějakého blíže nespecifikovaného ptáka a zejména jeho hlava. Vsugerovali jsme si, že to je sluka, abychom tuto součást menu mohli vůbec pozřít a neurazili tak našeho hostitele, který si právě tou hlavou chtěl své hosty náležitě uctít.

 

Poklady z minibaru

S břichy, obtěžkanými ptačími hlavami, jsme se vrátili do svého hotelu. Denní porce zážitků ale ještě zdaleka neskončila. V mém pokoji jsem nemohl odolat a nevyfotit si hotelový minibar. Kromě několika nápojů a několika druhů preclíků a jiných neidentifikovatelných pochutin, obsahoval i hrací karty a soupravu masek pro případný chemický útok. Vzpomínky na vojnu a na cvičení civilní obrany jak živé. Nebyly poslední.

 

U nás nepředstavitelná firemní kultura

Ráno nás probudil podivný hluk – spousta hlasů, nějaké pokřiky a povely. Při pohledu z okna se nám naskytla nečekaná, absurdní podívaná. Na dvoře vedlejšího pozemku před poměrně velikou dřevěnou halou postávala skupina několika desítek lidí v civilu. To by nebylo nic divného. Skupina ale byla seřazena do typicky vojenského několikastupu, přísně vyrovnaného jako před slavnostní prohlídkou na Rudém náměstí. Z hluku byla patrná nervozita. Vzápětí se ukázalo proč. Okolo plotu vběhl do vstupní brány opozdilec. Zařadil se na své místo a mohl začít několikaminutový projev „náčelníka“. Poté celý útvar odpochodoval do haly.

 

Johny nám následně při snídani vysvětlil, že je to jeden z místních podniků a tyto ranní nástupy zaměstnanců jsou zde obvyklým jevem, jsou součástí firemní kultury. A propos – snídaně. Jak je z obrázku zřejmé: několik druhů masa (drůbeží nudličky s ostrou zeleninou, pečené vepřové, rybí závitky), kynuté kulaté knedlíky (menší napodobeniny bavorských chlupatých knedlíků, ale hodně kluzké – sni noky), koláčky (velmi sladké a chutné) a samozřejmě zelený čaj. S plným žaludkem se vše lépe snáší, tak konečně vzhůru za pracovním posláním naší výpravy.

 

A co bude příště?

Co mi zbývá z mého minulého slibu pro třetí část? Večeře u Zlatého buddhy a legendární taiwanská černá slepice. Trojka bude jen a jen o jídle. A tak trochu i o něčem jiném.


Předchozí díly

•   Čína gurmánská – 1. díl

 

1 komentář: „Čína gurmánská – 2. díl

Komentáře nejsou povoleny.