Maroko – z velkoměsta na samý vrchol velehor

Ačkoliv se Maroko přibližuje evropským zemím snad nejrychleji ze všech oblastí Maghrebu, zůstává stále pro Evropana exotikou, která je hned za dveřmi. Pokud do této země zvolíte cestu lodí a přeplavíte se z některého jihošpanělského města, je to nezapomenutelný zážitek. Vystoupíte z lodi, za zády budete ještě vidět evropské břehy, ale všechny vaše smysly již pocítí, že jste na jiném kontinentě.

 

K samému srdci Maroka

Maroko je rychle se měnící zemí. Může za to určitě fakt, že ji od Evropy odděluje jen pár kilometrů vody. Dá se říci, že je jednou z hlavních bran do Afriky a je tedy se „západním světem“ velmi úzce propojena nejen obchodně, ale i kulturně. Navíc do Maroka poslední roky míří mnoho turistů z Evropy, ze severu Ameriky, i dalších zemí světa.

Naše dodávka míří k jihu, vstříc nejvyšším vrcholkům severní části Afrického kontinentu, k Vysokému Atlasu. Léto je v plném proudu, slunce pálí a obloha je bez jediného mráčku. O Maroku se říká, že je nejstudenější africkou zemí, ovšem ve vnitrozemí nejsou letní teploty vysoko nad čtyřicet stupňů žádnou výjimkou.

Nezastavit se však cestou v jednom z nejkrásnějších marockých měst, kterým je Marrakech, by bylo opravdu hříchem. Než začne největší polední žár, zajíždíme do kempu na okraji města a hledáme alespoň kousek stínu mezi palmami. Samotná návštěva města musí počkat na večer.

 

Marrakech –  červené město pod štíty hor

Marrakech je jedno z královských měst. Jeho centrum, medina, je od roku 1985 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Dnes má toto město už přes milion obyvatel a řadí se k největším v zemi. Díky červenému jílu, který byl použit při stavbě většiny starších budov i městských hradeb, má celé město nezaměnitelný načervenalý nádech. Ve spojení se štíty Vysokého Atlasu, které se nad městem zvedají, je Marrakech opravdovou perlou Maroka.

Město založil někdy v jedenáctém století Júsuf ibn Tachfin, první almorávidský emír, který později stál také za vybudováním Almorávidské říše na jihu Pyrenejského poloostrova. Z tohoto období se v Marrakechi nachází v původním stavu pouze jediná památka, Koubba Baʹadiyn, hrobka s nepřehlédnutelnou kopulí.

Město se stalo důležitým obchodním střediskem, ze kterého byly vypravovány karavany do Timbuktu i do subsaharských oblastí. Ve dvanáctém století bylo město vypleněno další významnou muslimskou dynastií – Almohávidy. Svůj význam si však ještě na nějaký čas zachovalo.

V následujícím století, kdy se celá země díky válkám ocitla v hluboké krizi a prošla velkými změnami, ztratilo město nadobro svou někdejší slávu a nadále již stálo jen ve stínu ostatních významných měst afrického severozápadu.

 

Zaklínači hadů, vypravěči pohádek a prodavači džusu

Jedním z nejvyhlášenějších míst města Marrakech, je bezesporu náměstí Djemaa El Fna. Je to obrovské prostranství, na které impozantně shlíží vysoký minaret mešity Kutubíja, dostavěný již na konci dvanáctého století za vlády Almohávidů.

Náměstí bylo už od svého založení centrem veškerého dění. Potkáte zde zaklínače hadů, tradiční prodavače vody, i obchodníky krčící se za hromadou pomerančů, kteří vám do skleničky vymačkají vynikající sladkou pomerančovou šťávu. Mezi všemožnými kejklíři a umělci narazíte i na vypravěče pohádek. Vypravěčství pohádek má v orientální kultuře velkou tradici a k náměstí Djemaa El Fna patří od nepaměti. Toto prastaré umění se předává pouze ústně. Člověk, který se tomuto pozvolna zanikajícímu řemeslu chce věnovat, musí mít nejenom dobrou paměť, ale i skvělý přednes a lásku ke starým příběhům a tradici.

Není také bez zajímavosti, že se na tomto náměstí natáčelo hned několik scén ze slavného filmu Alfréda Hitchcocka „Muž, který věděl příliš mnoho“.

 

Město tří kultur

Město žije ve třech kulturních rovinách, které se navzájem prolínají. Původními obyvateli severu Afriky byli Berbeři. Ti jsou dnes mezi arabskými obyvateli města sice v menšině, ale rozhodně ne zanedbatelné. V Marrakechi se Berbeři věnují hlavně tradičním řemeslům, jako je výroba a barvení koberců, řezbářství, kovotepectví, výroba šperků, a podobně.

Arabové se věnovali vždy převážně obchodu, a započali v Marrakechi i pozvolnou industrializaci. Obývají na rozdíl od Berberů spíše modernější části města a zpravidla disponují i větším majetkem.

Třetí kulturou, která je ve městě zastoupena poměrně početnou komunitou, je židovská. Většina Židů se na sever Afriky dostala na sklonku patnáctého století z Pyrenejského poloostrova, kde po vítězství vojsk Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského nad muslimy, byli všichni nekatolíci ze země vyhnáni. Prohlídka židovské čtvrti Mellah, by neměla být při návštěvě Marrakeche rozhodně vynechána.

 

Vzhůru do Atlasu

Přes nejvyšší pohoří severu Afriky vede několik hlavních silnic, které mají velmi dobrou úroveň. Protože však chceme navštívit zapadlé berberské vesničky v horách, volíme jednu z vedlejších cest, která pozvolna stoupá do nitra Atlasu.

Po několika hodinách cesty začínáme pochybovat, zda jsme zvolili dobře. Cesta se pomalu horší a s naší dodávkou se již nedá jet rychlostí vyšší jak deset kilometrů v hodině. Jen s obtížemi se vyhýbáme vysokému nákladnímu autu, které sváží produkty z horských oblastí do údolí.

Míjíme několik vesnic a cesta již připomíná spíše kamenitou horskou stezku. Proti nám se objevuje terénní automobil s německou značkou. Mávají nám a naznačují, že dál už s naším vozem asi daleko nedojedeme. Nevzdáváme to však. Na návrat je vždy času dost.

 

Noc v hotelu o tisíci hvězdičkách

Protože se již slunce sklání k vrcholkům hor, rozkládáme tábor na menší rovince, poblíž jedné z vesniček. Život ve zdejších horách je neobyčejně tvrdý. Výnos z kamenitých políček jen sotva stačí na místní spotřebu a jedinou možnou obživou je zde pastevectví a výroba vlněných koberců. Právě díky tvrdým podmínkám byla tato oblast ušetřena arabské kolonizaci. Setkáte se tu tedy výhradně s původními obyvateli, kterými jsou berberské etnické skupiny Shilha a Imazighen, žijící po staletí téměř nezměněným způsobem života.

Sotva se setmí, objevuje se u našeho auta celá vesnice. Ačkoliv nás v komunikaci omezuje jazyková bariéra, večírek je příjemný. Ochutnáváme vynikající kus-kus se zeleninou a pikantním kořením. Na oplátku rozdáváme kvalitní kávu, která je zde velmi ceněná.

Když se pozdě večer loučíme, jeden z vesničanů ukazuje na oblohu, která je poseta tisíci hvězdami. Přeje nám dobrou noc a s úsměvem poznamenává, že zde budeme spát lépe než v pětihvězdičkovém hotelu, protože těch hvězdiček tady máme tisíckrát více. Krásnější hvězdnou oblohu jsem opravdu asi neviděl.

 

Střecha Afriky

Druhý den vstáváme velmi časně a pokračujeme již raději pěšky, abychom odlehčili dodávce, která se jen s řidičem drkotá krokem za námi. Po několika hodinách se konečně dostáváme na sjízdnou cestu a odpoledne přijíždíme do městečka Imlil, které je výchozím bodem nejběžnější cesty na nejvyšší horu Atlasu Džabal Toubkal, vypínající se do výšky 4167 metrů.

K výstupu na tento vrchol nepotřebujete v letních měsících příliš zkušeností, ani žádné speciální vybavení. Chce to jen dobrou fyzičku a trochu vytrvalosti. Nejnáročnější úsek je posledních několik stovek metrů. Cesta vede strmě vzhůru od horské chaty Neltner. Námaha však rozhodně stojí za to. Dotknete se nebes a budete v úžasu nad krásným pohledem ze samého vrcholu velehor. Navíc si na svůj účet můžete připsat i čtyřtisícovku, aniž byste byli zkušenými horolezci.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Enter Captcha Here : *

Reload Image