Turecko – stát, který je rozkročen mezi dvěma kontinenty

Nejlepším místem k pochopení moderního Turecka je Istanbul. Tak jako stojí největší turecké město rozkročeno mezi dvěma kontinenty, Evropou a Asií, odděleno Bosporským průlivem, tak rozpolcený je i zbytek země.

 

Od Sultána k Atatürkovi

Odvěký nepřítel Evropy k ní zároveň vždy tak trochu vzhlížel. V Turecku z nějakého důvodu, podobně jako třeba v Rusku, probíhá nepřetržitý zápas tradičních hodnot s moderním viděním světa. To první přetrvává z dob Osmanské říše, to druhé do turecké společnosti zasel zakladatel moderního státu Mustafa Kemal Atatürk. „Otec Turků“, jak se jeho čestné příjmení někdy překládá, zrušil chalífát, nahradil do té doby používané arabské písmo latinkou, prosadil sekulární státní správu a soudy se přestaly řídit islámským právem Šaría. Ženy již nebyly majetkem muže a dostaly volební právo, a to dokonce mnohem dříve než například ve Francii nebo Švýcarsku. To vše poměrně nedávno, ve 20. letech minulého století. Turecko se posunulo v čase od své středověkým způsobem řízené společnosti nejen reálně, ale i symbolicky. Přechodem z islámského kalendáře na gregoriánský se místo 14. začalo ze dne na den psát století 20.

 

Kult osobnosti

V dnešním Turecku je uctívání Atatürka státní doktrínou, přestože za vlády současného prezidenta Erdoğana se ještě může mnohé změnit. Je po něm pojmenováno kdeco, včetně největšího letiště v zemi nebo olympijského stadionu. Fotografie prvního prezidenta visí ve školách, na úřadech i na policejních stanicích. Kult osobnosti je silný i mezi mladou generací. Studenti na svých facebookových profilech často spontánně vyvěšují jeho citáty a možná vůbec nejpopulárnější profilovou fotkou na tureckém Facebooku je Atatürkův portrét. To vše navzdory tomu, že první prezident si při prosazování svých radikálních reforem nebral servítky ani k do té doby nedotknutelnému náboženskému cítění obyvatelstva. „Islám, toto absurdní teologické učení imorálního beduína, je rozkládající se mršinou, která otravuje naše životy,“ prohlásil například. Holt, když se kácí les, lítají třísky.

 

Kebab není Gyros

Jestli jsou Turci na něco opravdu hákliví, pak je to jakékoli srovnávání s nenáviděným sousedem. Společná historie s Řeckem je dlouhá a bolestivá, ale oba národy jsou si natolik podobné, že věta začínající: „Když jsem byl vloni na dovolené v Řecku…” člověku občas ujede. V restauraci si nikdy neobjednáváme gyros ale kebab a svojí oblíbenou omáčku nenazýváme tzatziki, ale poprosíme o cacik. Zatímco Turci jsou hrdí na svou tureckou kávu, Řekové pijí nápoj připravovaný naprosto stejným způsob, který nazývají kávou řeckou. V obou zemí je kofeinový doping shodně doplňován extrémní spotřebou tabáku.

 

Země zatím neprobádaná

Turecká riviéra na jižním pobřeží, Izmir na pobřeží západním a historií, kulturou a dobrým jídlem nabitý Istanbul jsou nejčastější cíle zahraničních návštěvníků. Nenavštívit tato místa by byl hřích, stejně jako omezit se pouze na ně. Kappadokii, s erozí vymodelovanou krajinou a do skalních útvarů vytesanými obydlími, si nejlépe prohlédnete z horkovzdušného balonu, kterých zde za úsvitu k nebi stoupají stovky. Hlavní město Ankara je často neprávem přehlížena a o Kurdistánu, s ideálními podmínkami pro horskou turistiku, mnozí slyšeli pouze ve spojení s terorismem.

 

Památky jako součást každodenního života

Antické památky máme povětšinou spojeny s Řeckem. Turecko je na antiku ale možná ještě bohatší. V některých místech platí, že kam šlápnete, tam je přes dva tisíce let stará dlaždice, pozůstatky starověkých lázní nebo jónský sloup. A vzhledem k tureckým standardům památkové péče to bohužel platí doslova. Přístup k některým archeologickým nalezištím je nikým neregulován a „šlápnout si“ může každý. Příkladem je známé letovisko Side na pobřeží Středozemního moře, kde v ruinách historického města lidé dál bydlí a vyrostla zde i řada menších penzionů. Sedět na terase svého bungalovu se skleničkou v ruce a pozorovat západ slunce nad starověkým amfiteátrem není k zahození. Ubytování zde patří paradoxně k tomu levnějšímu. Velké hotely s aquaparkem, deseti restauracemi a vlastní pláží se sem zkrátka nevejdou. Naštěstí.

 

Bavlněný hrad

Pamukkale je dalším místem, kde se můžete dotknout historie nebo si v ní dokonce zaplavat. Zapomeňte na nudný výklad průvodců, kteří ve 35 °C ukazují na pozůstatky jakéhosi půdorysu ve vyprahlé zemi a tvrdí, že vlevo bylo caldarium, vpravo tepidarium a za nimi celý komplex bývalých římských lázní. Na Pamukkale si lázeň v autentických římských kulisách můžete rovnou dopřát. Bazény s horkými prameny jsou zde přístupné veřejnosti. Malým divem světa, za kterým stojí vážit dlouhou a únavnou cestu, je ale něco jiného. Bělostné terasy vytvářené pomalým usazováním travertinu (uhličitanu vápenatého), které pokrývají přilehlý kopec. Podle pověsti jde o zkamenělou bavlnu, hlavní plodinu tohoto regionu. Pamukkale totiž v turečtině znamená „bavlněný hrad“. Z dálky však celý útvar připomíná spíše zasněžený kopec. S přihlédnutím k venkovní teplotě je to vskutku jedinečná podívaná.

 

Olymp je přeci v Řecku, nebo?

Jedno ze zajímavých míst v jižním Turecku, tolik oblíbeném cíli letních dovolených, je národní park Olympos s horou Olymp dosahující nadmořské výšky 2366 metrů nad mořem. Na vrchol vede téměř čtyři a půl kilometru dlouhá lanovka (jedna z nejdelších na světě) s převýšením přes 1600 metrů. Na úbočí hory se nachází oblast, kde ze země uniká přírodní plyn, který na povrchu hoří. Když tento přírodní úkaz kdysi zpozorovali řečtí námořníci, přisoudili původ ohně bájné příšeře Chiméře. Ta podle mytologie dští plameny ze svých třech tlam. Dolní část národního parku tvoří pobřeží, kde pravidelně hnízdí karety obrovské. Moře je zde křišťálově čisté a teplé. V období přibližně od září do května je horní stanice lanovky pokrytá sněhem a lze tak stihnout koupání v moři i koulovačku během jediného odpoledne.

 

Love-hate vztah

Turecko je těžké si zamilovat a i mnoho Turků má se svou zemí něco, čemu se v angličtině říký love-hate vztah. Pokud Vám však toto místo k srdci přiroste, už tam nejspíše zůtane. Několik mých přátel zde trvale žije a nemálo z nich mělo o svém budoucím domově jasno hned po prví návštěvě. Věnujte našemu evropskému – neevropskému sousedovi alespoň dva týdny a uvidíte, že nebudete litovat.