Čína gurmánská – 3. díl
Sliby se mají plnit nejen o vánocích. Je tady třetí pokračování cesty po jihovýchodní Čínské lidové republice a po Čínské republice. Proč jsem to napsal právě tak? Ten první název je pro Čínu, jak je oficiálně používán. Druhý název je pro provincii Taiwan (anglické pojmenování je mi bližší, než české Tchaiwan), která se Čínskou provincií být necítí a ve svém názvu „lidová“ vynechává. Toto možná není příliš politicky korektní vysvětlení, nicméně prodávám, co jsem od domorodého Taiwance nakoupil.
Ale zpět k Číně. Na Taiwan (dříve Formosa = Nádherný ostrov, jak jej v 16. století pojmenovali portugalští mořeplavci) se dostaneme v závěru.
První zákaz porušen hned po vstoupení…
Z množství kulinářských zážitků jsem vybral nezapomenutelnou návštěvu restaurace Zlatý buddha. Její návštěva totiž začala poměrně dramaticky a ještě dramatičtěji skončila. Nebyli jsme ještě ani uvnitř a už jsem měl průšvih! Hned ve foyer byl vystaven symbol jejího názvu – pozlacená a krásně naaranžovaaná socha buddhy. Já, jak je mým zvykem, jsem bez váhání vytáhl foťák a „cvak-blesk“. Ve stejném okamžiku jsem levým okem zaregistroval ceduli „NO PHOTO!“ a pravým okem divoce gestikulujícího manažera restaurace: „No photo, please!“ „Sorry.“
Hrozící konflikt naštěstí diplomaticky vyřešili naši čínští hostitelé z Ningbo – třímilionového provinčního města na pobřeží Východočínského moře, kousek jižně od Šanghaje. Začali totiž hned objednávat velmi bohaté menu a manažeři si spokojeně mnuli ruce. (Obr. 2). Jak už jsem se zmínil dříve, tak se v Číně většinou objednává z plodů moře živých (Obr. 3, 4, 5, 6, 7, 8) nebo z již neživých, v ledové tříšti naložených (Obr. 9, 10), nebo z dokonalých atrap jídel, věrně plasticky znázorňujících to, co dostanete na stůl (Obr. 11, 12, 13, 14). Mimochodem, velmi detailně zpracovaná výzdoba této místnosti včetně velkého draka je vyřezána z pěnového polystyrénu.
Nejchutnější bylo torzo krokodýlí nohy
Jídelníček zde opravdu nedostanete a moc se tady nenají nikdo, kdo nemá žaludek na rozhodování o životě a smrti těchto krásných živočichů, případně má výhrady k jejich mnohdy nehumánímu usmrcení. Kuchyně je součástí místnosti pro výběr menu, je volně přístupná a úpravu svého jídla můžete sledovat po celou dobu – slyšeli jsme dokonce, že pokud má ryba štěstí, tak ji kuchař před tím, než ji hodí na pánev, usmrtí. To ale nemohu osobně potvrdit, nedělalo mi dobře trávit zde víc času, než bylo nezbytně nutné.
Ale přece jen mi tady něco chutnalo víc, než ostatní. Bylo to velmi jemné maso, které nemělo s rybinou nic společného. Nebyl jsem schopen přiřadit je k žádnému druhu teplokrevných zvířat. Johny mi několik minut vysvětloval, co je to za zvíře, ale nerozumněl jsem mu a zůstávalo tak pro mě stále tajemstvím. Nakonec jsem nad tím mávnul rukou a spokojil se konstatováním, že mi šmakovalo. Bál jsem se jen jediného: aby to, proboha, nebyl pes! Tajenka se rozluštila až při našem odchodu z těchto lukulských hodů. Když jsme šli opět kolem pultů s polotovary a Johny spatřil torzo krokodýlí nohy, zajásal: „To je to, co ti tak chutnalo!“ Věřte, ulevilo se mi.
Ztracený imperialistický živel
Euforie z příjemného večera a ztráta ostražitosti se okamžitě projevila po východu z restaurace. Odpoledne liduprázdná ulice se ve večerním šeru změnila v přeplněnou změť chaoticky pospíchajících lidiček. Z restaurace jsem po vyfocení krokodýlí kýty vykročil vravo, odkud jsme do restaurace přišli. Byl jsem sám. Při focení jsem byl na podobná zdržení zvyklý a byl jsem přesvědčen, že naši hostitelé jsou jen pár kroků přede mnou. Nebyli. Když jsem je ani po několika minutách prodírání davem nedohonil, začaly mi hlavou vířit nejrůznější myšlenky. Vesměs nepříjemné. Už jsem se viděl na policejní stanici, kde vysvětluji svojí lámanou angličtinou anglicky nemluvícím lidově-demokratickým příslušníkům, jak se v čínské neturistické oblasti objevil takový imperialistický živel. V tom okamžiku vedle mě zastavilo smykem osobní auto. Byli to „naši“! Naskočil jsem dovnitř a požádal o štamprdlu slivovice. Na vytrávení.
Jak jsem přišel k přezdívce Jumbo
Za posledním nezapomenutelným gurmánským zážitkem musíme na Taiwan. Napřed z Ningba letecky zpět do Hong Kongu. Nádherný let za krásného počasí podél kouzelného čínského pobřeží a jako bonus velmi příjemná letuška Katy, která se v poloprázdném letale mohla plně věnovat výhradně svým evropským pasažérům. Kromě zábavy to mělo i další výhody: dostatek červeného vína a spostu sushi. V Hong Kongu následoval přestup na jiné éro do Taipei, hlavního města Taiwanu. V letištní hale jsem nevěřil vlastním očím! Nastupujeme do Jumbo Jet! Další splněný sen!
Byl jsem z letu legendárním letadlem tak nadšený, že jsem o něm na Taiwanu neustále mluvil, až mi nikdo neřekl jinak, než Jumbo. S odstupem času jen nevím, zda to bylo kvůli tomuto nadšení z letu nebo kvůli mojí úctyhodné (zejména na Taiwanu) figuře.
Ta byla velmi pozitivně přijímána všude. I na několika tzv. Tea time(ch), na něž jsme byli pozváni. Trochu matoucí pojmenování pro párty. Čas čaje, ale čaj se tam nepil! Výhradně skotská z whiskovek, naplněných po okraj a přípitky Kampei jeden za druhým. O „tý tajmech“ se ale nechci zmínit, je to možná téma na samostatný článek. Uvidíme.
Největší úctu mi taiwanští hostitelé prokázali při výletu na okraj vnitrozemí tohoto hornatého ostrova. Nic netuše jsme dorazili do horské restaurace, vyhlášené svojí specialitou: černou slepicí. Prastarý recept původních obyvatel, kterých tady zbývá již méně, jak deset tisíc (naše šarmantní, temperamentní průvodkyně Joyce byla jednou z nich). Představte si slepici namočenou v téru. I samotné maso bylo popelavě až tmavě šedé. A jak už jsem psal minule, hosta v Číně nejlépe uctíš hlavou!
Abych zachránil kolegy, musel jsem za hlasitého povzbuzování hostitelů sníst všechny tři! Hřebínek a zobák jsem nedal…
P.S.
Celou dobu svého pobytu jsem si hlídal, aby mi nebylo podáno maso ze psa. Vědomě jsem jej určitě nesnědl. Reakce mého německého ovčáka po návratu domů mi jasně naznačila, že si v Číně člověk nemůže být jistý ničím.
Předchozí díly
